mám to podobně

Jen mi teda nepřijde divný, že jsou mi ostatní tak trochu ukradený. Kdo si zvykl, že nemám thymolinový úsměv a neševelím vtipem, je v pohodě. Kdo si nezvykl, tak se nesnaží. Osvobozuje odpověď na otázku "Jak se máš?" - "Stojí to za h*vn*".

jediná rada

navštívit specialistu. A to nemyslim nijak ironicky.

fobie

Taky něco takového právě prožívám, i když asi v jiné podobě, než tu píšou ostatní. Já nemám vůbec problém někoho oslovit, je mi jedno, co si o mně druzí myslí (protože věřím, že to není nic špatného), já mám prostě jen hrůzu z toho, když někdo oslovuje mě!!! Šílenej strach z toho, co po mně zase kdo chce. Tenhle rok jakoby se strhla lavina a snad každej úřad (třeba i statistickej), každá pojišťovna nebo učitelky mých dětí po mně pořád něco chtěly (chtějí, stále nemůžu dořešit všechno - dvě věci vyřídím a nové tři se zjeví).

Ale podle mě to chce si to všechno srovnat a zase bude dobře.

Moje zkušenost

měla jsem taky velké problémy se sociální fobií. Našla jsem si proto práci která vyžaduje stálý styk s lidmi a pak se to nějak zmenšilo a v práci to necítím. Nejhorší je, když  spolupracovníci mají nějakou oslavu, tam si vytrpím.

.

Hmm... něco podobného jsem měl v dětství a pubertě taky, ale nebylo to až takhle silné. Styděl jsem se kamkoliv zatelefonovat, cokoliv vyřídit, na ulici jsem myslel, že mě všichni pozorují a smějí se mi... Sbalit holku nepřicházelo v úvahu... Hrůza. Nákupy byly ale v pohodě, týkalo se to spíše  blízké  interakce s cizími lidmi. Pomohla mi šestiměsíční psychoterapie, problémy byly způsobeny příliš přísnou výchovou v rodině a potlačením sebevědomí. To jsou věci. Ale bylo to za pět minut dvanáct, už jsem si pohrával i s myšlenkou na sebevraždu.

Re: .

jak jsem napsal o něco níž - před 5 lety byl rozvod, pak jsem dával 3/4 vejplaty za bydlení a tak jsem žil v nouzi, loni v březnu jsem přišel o práci, kde jsem byl 7 let a novou se mi zatím nezadařilo sehnat, přišel jsem o bydlení, nemohl jsem splácet bankám, tak jsem v lednu uskutečnil sebevraždu, bohužel mě jeden z adresátů posledního dopisu (posílal jsem v noci emailem a nad ránem začal s akcí) nechal zachránit...

strávil jsem měsíc na psychiatrii, doteď beru antidepresivum a živořím u příbuznýho bez jakýhokoli příjmu... fakt skvělej život, ještě že mám přístup k internetu...

To mi něco hodně připomíná

a na rozdíl od tady diskutujících si myslím, že se to snad ani léčit nedá, to už je snad daný povahou, dá se s tím jen bojovat. Ale že by s úspěchem ? Střídavě oblačno!?!

(vlastní zkušenost). Takže už jsem se smířila s tím, že jsem -ta divná co se nebaví. A je to fakt těžký, ženský mají být přece ukecaný, ne ? No a mě to nejde.  Tož tak.

Re: To mi něco hodně připomíná

Skutečná sociální fobie se léčit dá. Jen je to těžké, člověk si opravdu může sáhnout na dno, obrátit si vlastní duši naruby a ne každý je k tomu ochoten.

Jedná se spíš o agorafobii

sociální fobie je primárně strach z toho, jak budu společností posuzován. Třeba se bojíš jíst na veřejnosti, že to děláš špatně a budeš vysmíván (jen příklad). Jinak dobrý, agorafobii mám taky.

naštěstí je na to hodně literatury

to by mohl být dobrý začátek...

Jsem nesmělý, ale léčím se

To byla docela hezká francouzská komedie s Pierrem Richardem.

Re: Jsem nesmělý, ale léčím se

Myslím, že je to o něčem jiným...

To znám!

Dlouhé roky mne to honilo, až k úplnému vyčerpání.... Nikdo nechápal, já taky ne. Až když byl ďábel úplně náhodou pojmenován... Byly z toho dva měsíce ve stacionáři a ještě docházení, ale zmizelo to.

Re: To znám!

Zmizelo? Na mizení moc nevěřím.. Spíš to tam někde číhá, aby to s novou silou udeřilo...