Takovej ten pocit, když proti vám jde po ulici nějakej prošedivělej strejda a najednou si uvědomíte, že je to samotný mistr Svěrák..
..no a pak se člověk jen tak ohlídne, sleduje, jak se otáčejí i ostatní (Hele, Svěrák!, Hele, Svěrák!..) a uvědomí si několik věcí. Za prvé, jak je to asi někdy na obtíž, mít takto profláknutej obličej ("Proč nemá aspoň černý brejle?", pravila dcera..) - všechny ty pohledy, šuškání, ukazování si... A jaký je to asi rozdíl, když vycestuje někam za hranice a najednou se po ulici může procházet naprosto anonymně. Taky mě napadlo, že si na to za všechny ty roky nejspíš už zvykl, ba co víc - že mu to dokonce třeba dělá i dobře. (Aspoň někdy?) Zajímalo by mě, jak to má..
Vlastně jsem se ho na to mohl zeptat, ale bohužel jsem neobtěžující typ - proto jsem ani nepožádal o společnou fotku, kterou bych sice rád měl, ale za ten pocit, kdy bych si nebyl jistej, jak moc tím obtěžuju, či snad přímo prudím, mi to nestálo. Myslím, že i tak si pan Svěrák užije dost těch, kteří podobnou záklopku nemají. Anebo ho to snad taky těší? (Aspoň někdy?)
Samozřejmě jsem zažil i ten pocit, když potkáte někoho takto známého, že bych ho měl přece pozdravit. Jistě znáte. Ale kdyby ho takto zdravil každý, kdo ho zná, musel by už opravdu chodit kanálama - to by ho nejspíš netěšilo, jak by musel neustále odpovídat. (Ani někdy..)
Jedna věc mě ale mrzí - že jsem si tohoto mého oblíbeného pána nevyfotil zezadu, jak odchází. Tím bych ho jednak nijak neobtěžoval a současně by v tom bylo i cosi symbolického. Poslední věcí, kterou jsem si totiž uvědomil, byla smutná skutečnost, že už ho takto zřejmě nikdy nepotkám...
